Čtyřicet let „Ticho"

Rozhovor s hudebnim doprovodem

40_let_ticho_1.dil ... / .doc .pdf /

40_let_ticho 2.dil .../ .doc .pdf /

to same z archivu radia Proglas ................

 

//////////////////////// 1. ////////////////////////////////

Co zbylo z roku 68?
Jsem rád, že na to mám svoji odpověď – pro mě to jsou moje písničky.

Je těžké si představit sám sebe – jako dvacetiletého studentíka – vždyť i můj syn – taktéž Bohdan Mikolášek – je teď už o deset let starší než já tehdy.
Minulý týden mě poprvé jeden podobný mladík při pohledu na mé šediny pustil v tramvaji sednout.

Co to bylo za dobu, že mě leží neztrávená v žaludku, plná ztrát a zdravotních nálezů
a zároveň plná nejlepších změn a dodnes nepřekonaných prvotin.

Ta šedesátá léta – ten šedesátý osmý – rozvlněná módními vlnami a jak já říkám – doba, kdy Beatles byli všechní čtyři, kdy Suchý byl ještě Šlitr a doba, kdy se věřilo, že i jedna písnička může něco změnit.

Pro toho, kdo to zažil, je těžké se dívat, jak se to naše Pražské Jaro se oslavuje 21. srpna – jakoby ty tanky byly něco atraktivnějšího.
Asi to nějaké hodnoty a závažnosti byly, že je musely vyvážit těžká pásová vozidla.
Přejeté jarní pravdy ležely v čerstvě vyjetých rýhách a lék na podzimní melancholii byly sladké lžičky arogantního chlácholu těch nových dosazených místodržících: „Co je to pravda?" A šli si umýt ruce.
„Jen si nám nevěřte. Jen se učte nevěřit. Budete to potřebovat brzo sami mezi sebou.
... a lidé si nevšimli, že tak jak je to podzimům vlastní – že se dny nepozorovatelně krátily a krátily.
Co pak potmě hledat, když už vlastně nevím, co jsem ztratil. A problémy nevidět je lehčí, než je řešit.
A byl další leden, dny se začaly dloužit ale loňským velkým nádobám slov byl dlužen obsah.
Na hradě opět visela vlajka s „pravdou, co patří vítězi" a ve školách se ale stále ještě učilo (v dávném dějepisu ) že někdo řekl nejen, že „Pravda vítězí", sama od sebe – ona už halt taková je - ale také to, že se má mluvit, hledat, přát ji jiným, milovat a hájit ji – za každou cenu.
Teď jsem se úplně lekl – nedávno jsme se učili, že vše má cenu – a dá se to nakupovat a prodávat ...
Myslím, že ten dvacetiletý student myslel cenu jinou – cenu za ztrátu něčeho – za ztrátu toho, co si uvědomilo těch sto tisíc lidí na Václavském náměstí – až když viděli to ztrácení života, jaké Evropa ještě neviděla.
Co to bylo – ten rozdíl – rozdíl v čem? – ten rozdíl „leden mínus leden".
Stály ty zmatky ve vládě i v duších za to? Nikdo dnes najednou nějak přesně neví – já si jen pamatuji, že nám celý svět k čemusi tleskal. K čemu? Pár idealistických nadpisů nad nedopsaným materiálem doby? Kolik a čeho se zapomnělo už hned na začátku dalšího ledna dalšího roku.
69 – 68 = 1 … jeden lidský život. Proč?
Věřím, že tomu někdo, až se uklidníme z kontrastu současných kontrastů, dá jiný název než to známé s těmi omyly s „Dubčechy" a Svobodami a jinými generály.
Já na to své názvy mám, a když vynechám ty kterými bych fušoval do řemesla politikům a filozofům – tak mým názvem na tu dobu jsou – moje písničky.
Moje nové písničky, které tehdy v tom jarém větru směly, mohly, které tehdy musely vzniknout.

Žádné písničkáře jsem tehdy neznal - na vesnicích, kde jsme tehdy na evangelických farách žili, jsem poprvé, z tlampačů místního JZD slyšel Mr Rock a Mr Roll z jakéhosi Semaforu v daleké Praze a večer se dalo na středních vlnách - knoflíkem skoro až doprava - naladit Radio Luxenbourg... „Love love me do", první hit od Beatles. Samozřejmě se to dalo napodobovat, hrát si na to – ale bylo to, oboje, jen vzdálené instituce – české reálně socialistické populárni hudby – či vesmírné vzdálenosti západního show byznysu.
Teď mě napadl ten rozdíl, proti tomu, co jsem skládal předtím – nazval bych je „popmusic s lidskou tváří"

To, co přineslo to zmíněné jaro, byla ta svoboda se vzdálit i těmhle institucím a psát, zpívat sám za sebe.
Tak určitě vznikla i moje první písnička z téhle nové éry – nové adresy pro poštovní ouřady – Ten „Dům, kde bydlí láska"
-.-

Co má společného tohle mladistvě naivní melodicky bezstarostné téma s Janem Palachem?

Palach chtěl svou oběť dát do srovnání se ztrátou jiných životních hodnot,
Jednou z nich je ztráta té jarní radosti a hrdosti a elánu – tak, jak to znělo v té době zní z té mé první písničky – minus to „ticho" z té písně o rok později.

Bez té připomínky hodnoty toho prvního by to druhé ztratilo smysl.
Byl by to byl jen boj psa s řetězem u boudy. Jeho důvod nebyl ten řeťez, ale ta vzpomínka na tu svobodu se proběhnout parkem.
Kdyby si tehdy přál Jan Palach aby se třeba řetěz Sovětského Svazu rozpadl – i to by se mu, jak vidno, lehce splnilo.

Na rozdíl od toho psa Palach nemyslel jen na sebe.
Dnes by ho poslali do kurzu a za drobný příspěvek by se naučil v určitém vnitřním blahu nevidět okolo sebe sklenku poloprázdnou, ale poloplnou …
Možná, že ale slyšel o jednom mladíkovi, co když měli na svatbě poloprázdno, udělal něco důležitějšího sám – a nalil sklenky plné - čistého vína.

Palach si přál jen několik bodů, malých konkrétních věcí. Aby se lidská tvář z nadpisů vrátila ...do lidských tváří.
Přál si, aby si cenu toho všeho postupně se ztrácejícího, uvědomili spíš ti všichni okolo - těch všech statisíců, kteří pak aspoň na pár dní se v šoku – i nad sebou samým v tichém průvodu zamysleli – nebo snad i něco udělali?

V srpnu 68 jsem v Praze nebyl – když jsem se koncem září 68 vrátil, ruské byly tanky tiše zamaskované po lesích a ty americké zůstaly stát na bavorských hranicích – něco se stalo – ale všechno vypadalo jakoby normálně – to byl princip normalizace

… a teď je už další leden a najde se jeden mladík – se stejným rokem narození jako já – a myslí to vážně - smrtelně vážně.

Vrátil jsem se z toho průvodu na studentskou kolej na Strahově blok III pokoj 314 a vzal kytaru --- a už jen ty dva první akordy, vracející se k jednomu tónu beze slov, vyslovily to podstatné.
Co mám s Palachem společného já?
Vlastně by se dalo říct – jen kontrast, součet, těch dvou písní s různými znaménky.

Ta první lehce se snášející melodie, basová linka pod palcem – v refrénu téměř do tance a nadpis, který mi závidělo celé minulé století. „Dům, kde bydlí láska".
Ta druhá píseň nebyla do zpěvu, jmenovala se Ticho, rekviem na pozadí jednoho tónu violoncella.
Toho jednoho „proč".
Proč nás – studentů, občanů, žurnalistů, diváků u televize - nebylo na Václavském náměstí těch sto tisíc - „ o jeden den dřív".

Kdo zachrání jeden lidský život – zachrání celý svět (talmud)

 

//////////////////////// 2. ////////////////////////////////


ticho přejde v začátek Jednou budem dál ... fade out


//////////// JAK JSTE PŘIPOMNĚL 40 VÝROČÍ JANA PALACHA?? ////////////////


Píseň Ticho, Jana Palach, "průšvih" se Spitiuál Kvnintetem, zákaz činnosti, emigrace - to
jsou standardní body žurnalistického kontaktu s mojí biografií.
Na to si představit, že to pro mě a později pro celou rodinu- žádný "biograf nebyl" ale
osudový zásah do další existence ze dne na den, z roku na rok.ˇ
Mediální nadpisy spěchají pak dál a ani letošní kulaté výročí není zárukou zvýšeného zájmu
- myslím, že důvod se vrátit k době Jana Palacha bylo letos dané i zvláštním napětím
posledních měsíců plných společenských, ekonomických a politických otazníků.
K mé písni se váže i celý dlouhý krátký film pojmenovaný po ní Ticho.
Za posledních dvacet let byl ledaskde ukazován - ale vloni poprvé si studenti filozofické
fakulty si film i "poslechli" a ptali se, kde je ten student, který ten film zazpíval a pozvali mě
na jejich seminář, který celý rok připravovali včetně tlusté knihy a DVD s filmovými
materiály
DVD převzala i nadace Člověk v tísni, která ho teď distribuuje do škol k nové generaci,
která má už potíže nejen se Jmény jako Palach ale už ani neví, kdy to sem ty ruské tanky
přijely...
Směrem k letošnímu lednu, často na poslední chvíli se s výročím Jana Palacha začal
roztrhávat pytel - a různá ta pozvání samozřejmě moje čerstvě šedesátileté šediny
samozřejmě potěšila - a tak jsem ještě v prosinci natáčel rozhovor do hlavního pořadu ČT2,
zahajoval jsem vernisáž Jan 69 v prostorách Karolína, v Národním Museu panelově
diskutoval o filmu Ticho. Píseň jsem zazpíval i v Kostele U Salvátora a na živém pódiu na
Václavském náměstí.
V českém rozhlase jsem stvořil aspoň pět různých rozhovorů - další jsem začal už odmítat -
zjistil jsem, že oživováním historie se oživují i různé rány - už jsem toho měl nějak dost.
Jako největší akce, která by bez mého nastartování se nejspíš opět propásla - byl koncert ,
který i tu moji osobní historii nejlépe popsal - po letech rozpačitého Ticha s Jiřím Tichotou -
jsem mu napsal, že "lepší nežli hrabat se v archivech je hrábnout do strun"
Když se akce velmi aktivně ujal i nový děkan Evangelické Theologické Fakulty (tam se tehdy
ta událost odehrála), podařila se náramná akce, která - samozřejmě s vážným
připomenutím Palach - zrekapitulovala - sice jen kabaretní formou historických protokolů z
vyšetřování na fakultě - a ulevila i ledajakým jiným lidem v té události, která nadělala tehdy
mnoho vln a mraků.
Podívejte se někdy na moje stránky www.mikolasek.cz/ticho je tam záznam celého
koncertu.
Myslím, že by z naší akce měl Palach možná větší radost, než ze všech pomníků, pietních
aktů, plamenů, pochodní a oslav oběti a dalších obětí.
Ten náš koncert bylo to kreativní svobodno, které tehdy chybělo, a nejen vzpomínka ale i
chuť dělat něco dál.


Jednou budem dál ... kousek


///////////// MĚLA PALACHOVA SMRT SMYSL? //////////////////////////////////
Je to hrozná otázka, kterou jsem teď slyšel častěji.
Myslím, že si ji on nekladl - zkrátka to udělal - to, co se mu myslím povedlo, bylo, že vložil
všem zbývajícím do úst, do svědomí otázku - má smysl náš život?
AGNUS DEI ?
To, že cena života je větší nežli oběti, byl dar, který si tehdy lidi odnesli, popsat to
nedokázali, cítili to, věřili tomu.
Když jsme na tom semináři v Národním museu promítali ty autentické filmy, byli pamětníci
zhrouceni, dojmutí ... mladý filmař, ale řekl - ty filmy postrádají filmařskou kvalitu, jsou to
jen patetické emoce, bez informace, bez výpovědi ... jeho odborná kritika se zaštkla v
mrazivém tichu pamětníků.
Odpust jim, oni neví, co činí
Kde stojí v tomhle otazníku naše křesťanstvo. Katolíci vzhlížející ke zestetizované hrůze na
kříži, Protestanti, měsíc po "čarodějnicích" pálí bojovně vatry s Husem.
Jako evangelík mám radši kříže i hroby prázdné, protože i velikonoce ukazují, že víc je život
než atrakce umírání - i hrdinného.
Ve Švýcarsku oslavují statečnost svého národního hrdiny Wilhelma Tella v obraze, kdy
riskuje pro svoji hrdost život vlastního syna.
Praotec Abrahám, v době, kdy obětování lidí a prvorozených dětí se rozmohlo jako hrůznost
doby, sice poslušně jde a sváže své vlastní dítě Izáka - to, co mu Bůh ukázal bylo, že cena
života je víc.
Myslím, že právě o tom je moje písnička - ten otazník, proč lidé začnou myslet na život, až
když jim před očima umírá.
Možná ale v obětech, které za nás udělá někdo jiný je vedle vyčitky, spoluviny i
dar možnosti, vybídky jít dál i jiným způsobem


...každý den i slunce polední ..... jakoby byl tvůj posledni - z písně Dobrý den
1
/////////////////////////// 20 let výročí Listopadu 89 ///////////////////////
Vzpomínka na listopad 89 je samozřejmě též plná emocí.
Napadla mě slovní hříčka - "ten, kdo se honí za mocí nezmůže nic proti emocím"
nebo "Emoce mají samozřejmě i své nemoce."
... když Češi začnou rýmovat, vyhýbají se odpovědi či odpovědnosti
Pamatuji se jak jsem si telefonoval ještě v listopadu živě do Mikrofora a blahopřál a držel
palce
V prosinci jsem se rozjel - i s rizikem, že mě Švýcaři nepustí zpátky - a vystoupil na jednom
koncertě v Lucerně.
Cinkání klíčema jsem zažil jen v přímém přenosu Německé televize - Václavák plný
přenosových vozů - samozřejmě mě napadlo, že by bylo lepší cinkat klíčema houslovýma,
než tak celému světu ukazovat že už máme co zamykat.
Domů domů
Když jsem přijel (na své náklady z Zurichu) zazpívat na podest Občanského fóra před
prvníma volbami, připíchl jsem si placku OF - "Občanské fórum" - a myslel jsem, že mi
někdo chce podat ruku - ano byla nastavená - čtyřicet korun, prosím. Složil jsem živě
přímo na pódiu velmi aktuální píseň (... proč jsem ji vlastně přestal zpívat...) sloka první až
třetí byla Hop, hop, hop.... atd - publikum hrdinně skandovalo se mnou - pak přišel
závěrečný refrain: "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" .... pak přišly akorát výsledky
hlasování - KSČ měla nejen hlasy, ale ... přečtěte si někde, kolik procent ta ostuda byla.
Největší chybu, kterou může emigrant udělat, je "radit" - My si svoje chyby musíme udělat
sami!
Zněla domácí odpověď - Jakoby se Švýcarskému příkladu muselo jenom závidět - takových
krásných odstrašujících příkladů by se tam také našlo.
Vývoj v Čechách zásadně považuji za pozitivní, už jen proto, že to je vývoj.
To, co konec studené války nezvládl, je situace v celém světě - čím je menší, tím těch
problémů přibývá.
Kdybych měl zůstat při těch biblických přirovnáních, odvážil bych se jenom poopravit to
nadšení z onoho listopadu - často se říkalo o těch čtyřiceti letech komunismu - že to bylo
těch čtyřicet let na poušti - já ale vidím ten listopad jako to slavné překročení rudého moře -
a v tom čtyřicetiletém putování .... jsme halt ještě v polovině.


Když Izrael ... čtyřicet let...


//////////////// co ted dělám, co chystám /////////////////////////////
Myslím, že v minulém roce se mi ledacos docela podařilo - na ostrově Brač v Dalmacii byla
jedna velka akce s mým koncertem dokonce za přítomnosti českého vyslance pro
Chorvatsko a byl o tom pořad i v české televizi - V městečku Sutivan, kde se narodil můj
otec, když tam ještě za Rakousko-Uherska pracoval můj dědeček coby první lékař a
propagator kontaktů s čechy.
Taky jsem loni dostal opět zakázku od režiséra Jiřího Nekvasila a udělal jsem scenickou
hudbu pro jednoho celého Shakespeara a protože se v něm vyskytla i role vypravěče, tak ji
tam dokonce - coby herec s velkým kloboukem a kytarou - i živě zpívám.
Taky jsem se pustil do toho překládat svoje písničky a skladby ze Švýcarska do češtiny -
dvě ukázky z toho jste před chvílí slyšeli
A teď bych si spíš měl dát pohov
- jen slibuji svému nakladatelství, že dopíšu a dodám materiály na "knihu"
Sobě si slibuji, že konečně natočím ještě ty čtyři CD s písničkami z "minulého století"
Možná nechám v "knize" prázdné kapsy a kdo bude chtít, tak si to dokoupí (a bude mít
prázdné kapsy on) - jen aby mi ten obchodní nápad zase někdo nevyfoukl .... víte, že tehdy,
jak Honza Nedvěd zaplnil Strahovský stadion "vynalezl" fintu, že místo vstupenky se lidé
koupí CD.
....Tak to jsem mu vyzradil já - jsem to ale dobrý obchodník!
A svým posluchačům slibuji, že je jednou poslechnu a půjdu na zasloužený odpočinek.
A budu asi zdálky jen pozorovat, asi jako životem znavený Jonáš pod keřem lodyhy ricinus -
to s tou velrybou je známé - potom ale dostal vztek, že ty jeho protestsongy proti hříšnému
Ninive byly zbytečné - Hospodin ty darebáky stejně zachránil.
to vám přeje BM

SOUMRAK
1